IRSKÉ LETOKRUHY

Rozlučkové DVD s Irskými letokruhy

Připravujeme pro vás DVD s Irskými letorkuhy.
Více v aktualitách.


Divadlo v Celetné
Celetná 17,110 00 Praha 1


 

Deník Irských letokruhů | Aktuality


JAK SE BĚHÁ MARATON (rok 2009)

Čas před 19. listopadem 2009

Už se přesně neví, v jaké hospodě, u jakého piva a v čí hlavě se zrodil onen nápad celovečerního vystoupení nabitého irským tancem, irskou hudbou a irskou kulturou. Jedno je však jisté – Markéta Švábová se ujala organizace a za podpory několika dalších lidí rozjela akci v Coiscéim dosud nevídaných rozměrů: ano, Irské letokruhy.

Projekt, jak jsme dlouho naše vystoupení jmenovali, začal poněkud volně nácvikem různých choreografií v duchu čtveřice ročních období.
Z příjemné procházky – růžovou zahradu z mediálních důvodů vynechejme – se stal jogging až o celý ¾ rok později, kdy se šikovné ruce švadlen (a zde neopomeneme jmenovat ochotnou maminku paní Hanzlíkovou) chopily látek, nůžek, jehel, nití, metrů a započaly s výrobou krásných – ba přímo skvostných - kostýmů. Do týmu se také přidala divadelnice a báječná ženská Hanka Malaníková, aby se pokusila z našich vyceněných tesáků vykouzlit úsměv a ze zmučených výrazů veselé, jiskrné pohledy, (úspěšnost jejího snažení necháme na hodnocení diváků). V neposlední řadě bylo třeba na míru sestavit hudební doprovod, některé skladby vytvořit, proto za mixážní pulty zasedli i naši mistři zvuku.
Přešly prázdniny a během soustředění v dáli na cestě začala probleskovat světla reflektorů… Někteří pochopili, že z poklusu, do něhož jsme se dostali, se brzo stane regulérní běh; někteří nepochopili, a o to drsnější pro ně byl vstup do poslední čtvrtiny maratonu: cvičební plán byl složitě upravován – na frak dostali nejen ti, co trávili celou dobu 5 dní v týdnu na sále, ale i ti, kteří se tam objevili vždy na čtrnáct dní a těžce pak nesli výkyvy fyzické zátěže.
Zkoušky v divadle, soustředění, briefingy, propagace… nohy už nás všechny pěkně pálily a ledaskdo toho měl plné zuby – ačkoli jsme se už blížili do cílové rovinky. Naštěstí tu byla Markéta se svým nezdolným optimismem, a především pak my všichni navzájem pro sebe. Kdo klopýtl, toho jiný podržel. Kdo upadl, toho se druzí snažili zvednout, kdo zaostával, pro toho se ostatní vrátili.
Díky tomu všemu jsme se dostali až na onu výše zmíněnou cílovou rovinu – na konci je to vždycky nejhorší, musíte ze sebe vydat všechno – ale když se to povede…!

19. a 20. listopadu 2009

Generálka pro neziskové organizace se vydařila na výbornou (autor si ji dovoluje nazvat předpremiérou), a večerní premiérové představení jakbysmet:
Lidé v sále ztichli, světla zhasla, jeviště zahalila mlha. Jedna z neocenitelných garderobiérek přinesla trochu vody na svlažení rtů. Někdo si tiše odkašlal. Šest tanečníků vykročilo ze zákulisí. Rozeznívá se hudba. Světla se rozsvěcují. První stamp. Objevují se Sidh…

Jenže generálkou, jak je známo, nic nekončí. Naopak. Vše začíná. A tak se před námi doširoka otevřely dveře fascinujícího světa jménem Divadlo. Pravda, trochu schizofrenního: v zákulisí pobíhají vystrašení lidé a hledají druhou botu, tu a tam se zjeví maskér s pudřenkou nebo kadeřnice s hřebínkem a lakem, aby vám upravili fasádu. Z odposlechů zní hudba, potlesk, něčí zpocené ruce vám šněrují stuhu od korzetu. Kapesníkem otíráte čelo a vybíháte na jeviště: „Dělej!“ ozve se odněkud a vystoupáte schody, mihnete se kolem černého šálu a už do vás perou světla, v jejichž tónech se měníte na vílu, leprikona, bouři, vločku, nebo prostě v sami sebe – záleží jen na vás. Na jevišti je možné všechno…

Po premiéře, která byla ve většině ohledů premiérou i pro nás:
Nasnadě je krásná historka, kdy se ještě hodinu před představením posouval o milimetry koš s jablky, kam má být položen, než se tanečníci pustí do choreografie The Pub (v programu Lughnasadh – oslava žní). Ve finále to dopadlo tak, že koš spolu s vidlemi letěl do diváků, neboť se tanečníci natolik zabrali do svých rolí vesničanů, že je dokázala vyrušit jen hudba určená přímo k zahájení tance…
Otočka, toe a dopad (sukně se lehoučce nadzdvihly). Diváci tleskají a z ramen padá tíže strachu, obav, trémy – je po premiéře, a ta se povedla. Vstáváme, řadíme se, ukláníme, přináší se květiny. Kolem se vznáší třpytivý opar pocitu, že to, co děláme, je víc než jen kratochvíle.
A přetrvá. To když se roztrousíme mezi – snad to mohu říct takhle pochvalně – nadšené známé, příbuzné anebo jen zvědavé diváky. Ti, jimž dnes nikdo z přátel nepřišel, se sesednou v kavárně ke stolečku a nad točenou malinovkou se diskutuje představení a vyměňují se zážitky.
…však známí ještě dorazí…

26. listopadu, 6. prosince 2009

…a dorazili! Na další, nebo ještě další vystoupení. (Skrytá reklama pro ty, kdo to nestihli: na hlavní stránce jsou vyvěšena data příštích představení.)
A pokaždé to byla znovu „premiéra“ – nepodceňujte reprízy!
O každém vystoupení by se dalo hovořit dlouho – navzájem si vyměňovat zážitky: Jak tomu bylo v neděli 21. 2. 2010 – kdy jsme v divadle dotáčeli na nově vznikající DVD Irských letokruhů rozhovory s tanečníky a dalším ansáblem. Ať to zní jakkoli divně, známe většinu taneční inscenace jen z vyprávění – našich pět minut slávy v záři reflektorů vyprší rychle a my pak spěcháme do zákulisí honem se převléknout pro následujících pět minut – bez šance vidět naše spoluviníky.
Proto stály za to i seance v zákulisí nebo už ve výše zmiňované kavárně, jež vyvrcholily „mejdanem“ večer po posledním představení roku 2009.
Domů jsme se rozcházeli většinou těsně před půlnocí. Na co jsme v té chvíli mysleli, by zajímalo i autora tohoto deníku – dovoluji si však říct, že to bylo něco krásného a povzneseného, vždyť:
Celkem čtvero představení se kompletně vyprodalo; nejen že divákům to přineslo hezké zážitky a nám radost z dobře odvedené práce, která se líbí, pod kterou se člověk nestydí podepsat, ale i víru, že to, co děláme, není jen „hopsání“, ale kultura, která má tady v České republice své místo – své zájemce.
A tak jsme nechali tomu „slavnému konci Letokruhů“ trošku pootevřená dvířka…


TAM V KARVINÉ…
Účinkování Irských letokruhů v rámci festivalu "Dny Irské kultury", který se konal ve dnech 12. – 14. března 2010

13. března 2010

Jsou čtyři ráno a v různých koutech Prahy – ale i mimo ni – se probouzí členové Irských letokruhů a s (leto)kruhy pod očima se přemlouvají vstát z postele. Černá káva, čaj anebo prostě něco, co vás z bodu A (místo, které na této planetě bláhově považujeme za naše) dostane do bodu B – i. P. Pavlova - místo, odkud vyráží autobus do Karviné. Sešli jsme se všichni a všichni kupodivu včas (připomeňme si, že šéf nikdy nechodí pozdě – to jen všichni ostatní přišli moc brzo). Vezeme tanečníky, garde, kadeřnici, Slávku, zvukaře (dva!), celou kapelu a osvětlovače. Doufáme jen, že všichni bez úhony přežijí šest hodin jízdy tam a budou tedy přítomni nejen na prostorové a generální zkoušce, ale i na samotném vystoupení. A šestihodinovou cestu zpátky – není konec všem letokruhům…!

V autobuse pak zmoženi ranním výkonem usínáme takřka beze zbytku. Navíc venku je hnusně, není jakou krajinou se kochat a když vás drncání po hitlerovských silnicích z panelů (D1) náhodou probudí (jakože probudí), společnost vám v mlhavém dni dělají jen telegrafní dráty, co se rýsují proti nebi barvy těch nejsepranějších levisek, které už jste v prvopočátku koupily šedé. Začíná mrholit, ale zevnitř je sklo zadýchané… Nic moc. Aspoň je tu takový černo - bílý pán, na kterého se dá koukat. A konečně i benzínka.

Jenže na pumpě to zrovna moc vychytané nemají – jen 2 záchody. Po polévce a kávě, které někteří neodolali, vyrážíme dál. Cestu zpestřují prosby oněch podlehnuvších o zastavení na další nejbližší benzínce (autor se škodolibě usmívá, jelikož patřil mezi osvícené, kteří pokušení teplých nápojů odolali).

Po druhé zastávce už nebylo do cíle daleko a s vědomím toho přišla i lepší nálada a s lepší náladou jde prostě lépe všechno.
V Karviné nám uchystali nejedno překvapení! Hned po výlezu z autobusu nás do očí udeřil ručně malovaný plakát velikosti jeden a půl Híka, který zval na naše představení. Paráda! Dále prostorné a čisté zázemí pro umělce, horký čaj a sprcha (k jejímu významu se ještě dostaneme). S krátkým zpožděním nám dorazila i podlaha, která cestou nabourala. (Přirozeně naboural řidič, podlaha za nic nemohla, ale – rozumíme si…) Z čehož vyplývá, že jsme se trochu zdrželi a ze dvou zkoušek se rázem stala jediná.
Kdo by věřil, že bude tak krásné a sebenaplňující tančit před prázdným sálem (někde v sešikovaných řadách sedadel se ztrácí Markéta), když hudba hraje naplno, nikdo nekřičí, nic se nezastavuje, světla svítí a kolem vás vlaje saténová sukně…
Dočesáno, domalováno, kostýmy srovnány, garde nachystáno, připraveno snad všechno. Diváci vchází do sálu. Někdo se obléká a nervózně popíjí čaj hned za podiem, pár lidí má krátkou seanci v prostorách určených kadeřnici a jejím „interním zákazníkům“ – ozývá se odtamtud smích (pak vychází lehce rozverný Henryk) a zbytek tanečníků se uchýlí do šaten, kde vzájemně pozoruje tváře ostatních v dobré desítce zrcadel a poslouchá šum přicházející ze sálu. (Napětí téměř hmatatelné…)

A dál už to všichni známe (ale tady je to jiné – už jen kvůli dřevěné podlaze nebo prostě většímu rozsahu jeviště a vzdálenějšímu hledišti): Jedna choreografie za druhou – všechno běží jak na drátku – hudba díky našim zvukařům hraje, světla, která tentokrát obstarává ten prima černo-bílý pán (externista Radek) svítí. Radek Letokruhy osvětloval poprvé a jeho improvizace byla víc než zdařilá. Trochu nám to kazily jen gardedámy: vždy, když se otevřely dveře, aby se tanečníci na jevišti prostřídali, světlo jejich svatozáří dosahovalo až do sálu a my jen pevně doufáme, že nerušilo divákům jejich dojem. Nám totiž určitě ne: v takové chvíli si každý tanečník uvědomí, jak úžasné je mít s sebou garde, které přesně ví, kde máte který kostým, na zipu od mikiny se houpe řetěz spínacích špendlíků a vyznačuje se klidem téměř stoickým. A ještě dokáže vyloudit úsměv a povzbudit.

Všechno, co začíná, i končí (až na věčnost a lásku). Dnešní večer ale končil skvěle. Báječně. Lidé tleskali – a pokud máte aspoň pocit, že si potlesk zasloužíte, pak ať tleskají, volám já! Paní pořadatelka přinesla obří, ale naprosto obří květinu v irských barvách a jednotně jsme se usnesli na tom, že ji bude opatrovat Markéta a my se u ní občas zastavíme, abychom se mohli pokochat a zkontrolovat, jak se jí daří.
Vytvořili jsme pak nějaká „umělecká fota“ (existuje velmi reálná šance, že se objeví v naší galerii) a v zákulisí si vyslechli pochvalu a díky.

Po sprše, které někteří neodolali, ačkoli voda tekla jen z kohoutku s označením „horské oko“, po odlíčení cizích tváří (nejvíc práce měl se sebou Libor – to, jak dlouho mu trvalo odlíčit „T zonu“) a po sbalení kufrů a kostýmů se většina lidí sešla u polévky, kterou pro nás kulturní dům připravil.

Vytančení, najedení a spokojení jsme se uvelebili – dá-li se to tak říci – na svých, občas i cizích sedadlech, a vyrazili jsme směr Praha.
Tmu nám prozařovala kytara a smích, světla protijedoucích aut a lampy benzínek, u kterých bylo třeba zastavit. Do matky všech měst jsme tak kolem druhé hodiny ranní dorazili v docela dobré náladě.

Konec dobrý, všechno dobré. I přes nástrahy nočních dopravních prostředků a potemnělých ulic, či podivných existencí jsme se všichni v pondělí sešli na tréninku.
(Mimochodem: trénovali jsme na čtvrteční představení. Držte nám palce!)


SVATOPATRIKOVSKÝ COMEBACK V CELETNÉ

18. a 22. března 2010

Pod vlivem jarního západu slunce autor deníku podlehl jistým romantickým náladám a nedávné vzpomínky na Celetnou by tedy rád promítl na tomto poněkud nachovém plátně.
Vejdeme do veřejí a nakoukneme do sálu, kde stojí Markéta a cosi vypráví osvětlovači. Do nosu nás udeří vůně horké kaše, která se právě uvařila – to aby vystydla a nespálila leprikónům jejich mlsné jazýčky. My se ocitáme v šatně. Nejdřív napravo, pěkně prosím, složit batoh ke stolečku, vyvěsit kroj a tak nějak všechny dokola oblažit svým „hoj“.
Uvnitř je teplo, někdo by mohl namítnout, že snad trochu horko, svlékněme se a otevřme okno, za nímž se chladí tekutá láska těch dospělých z nás – Tullamore. Přezujeme boty (někdo je líný a tak zůstává v ponožkách) a čekáme na povel: zvučíme, zkoušíme, nabíháme na jeviště. Světla svítí, hudba zní, ale vše je tak nějak nanečisto a kroky se šidí, výrazy prokazují jistý druh utrpení (v šatně je batoh – v batohu peněženka – v peněžence 35,- – za 35,- na baru medovník…) a konečně jsme propuštěni, vše je jasné, step je nazvučen a my honem spěcháme do šatny.
Jenže v šatně nás popadnou bílé ruce, které patří některé z maskérek, a ty už nás usadí do křesla. Kolem se vznáší vůně make-upu a laku, ze sálu zní „Holy Night“, jak kapela zkouší nazvučení, a mísí se se slovy, co splývají ve vodopád, a ten se vlévá do tichého jezera, nad nímž šumí stromy. Tu a tam vystříkne gejzír třpytivé vody - někdo se zvonivě zasmál.
Hledíte do zrcadla na mladou a poměrně krásnou dámu (Hík má jako bonus i vous) a ptáte se, kdo to je? Odněkud ji znáte, je vám povědomá, asi jako když z tramvaje proti vám vystoupí víla a aniž by na vás pohlédla, projde kolem a vám zbude jen letmá vzpomínka. „Vypadáš dobře,“ řekne někdo a pochopíte, že jste to přece jen vy – tam za zrcadlem. Ale jinak se vlastně nic moc nezměnilo, ne? Pořád vás táhne batoh a v batohu peněženka a vašich 35,-.
Medovník je sladký a hutný. Jako smetana s medem. Jako dnešní večer. Poslední sousto vychutnáte při konverzaci s některou z tanečnic a propadnete se do rukou kadeřnic. Tři sympatické holky s hřebínky v rukou si vyměňují drby a spřádají lokny do pavučin, kterým rozumí jen ony.
Všechno se třpytí a blýská – z duhových šatů padají hvězdy a usazují se na podlahu, kde je bezohledné boty rozdupou v prach. Hvězdný prach.
Srovnáváme kostýmy a spoutáváme nohy v pevných silonkách, zamykáme je do bot. Čas se nám krátí.

Z odposlechů zní podivné esperanto, jak se mísí všechny ty zvuky zvenčí. Úl. Ozývá se tichý svistot – jako když hodíte shuriken – to zipy projíždí svou linku konečná: zavřeno. Když vystrčíte lehce špičku jazyka mezi karmínové rty, ochutnáte Očekávání.
Úl ztichl – přišla Královna. O tvář se otírá heboučký samet a strhává s sebou třpytivé šupinky pudru. Vzduch se tetelí tím nazlátlým prachem, pak pohasne a konečně zmizí docela.
Hrobka. Vysoká a z mramoru, mírně zamrazí, když se zdáli ozvou těžké kroky a stojatý vzduch pročísne ostří mrazivého vánku. Paprsek světla ozáří stín. Začínáme…

Co ještě říci na závěr, když vše, co řečeno být mohlo, řečeno bylo, a zbytek lze okusit jen ostatními smysly, nebo si dnes nechat zdát sny?
Snad jen o mlze by se slušelo. Přesněji o mlze, jíž Markétka Tichá šířila kolem okolností zlomení svého pařátku. Ve čtvrtek to ještě šlo a její silueta se v jevištním světle vyjímala vcelku dobře, v pondělí se však drahá tanečnice v tom bílém mlíce ztratila zcela a úplně; nicméně toho hbitě využila a našla si své místo v publiku. A malou židličku leprikóna ponechala zcela nové, úsměvavé slečně jménem Míša Perglerová. Do Letokruhů k nám vkročila jako malý leprikón a střihla si s námi 2hand, ale… i od malých leprikonů se dají očekávat velké věci. Mnoho úspěchů!


© 2009 COISCEIM | webdesign Impax, spol. s.r.o. | webmaster Honza Ircing
FOTOGALERIE